Výpisy z popravčí knihy dokládají, že mezi loupežníky na rozhraní 14. a 15. století přibývá zemanských jmen. Šlo tedy o násilníky urozené, někdy i stavu panského. Vedle jednotlivců se v knize objevují celá tovaryšstva, organizované bandy. Často u nich nejde o prostou loupež kvůli obohacení, ale už jistou formu nepřátelství (války) vycházejícího z neshod politických, právních nebo soukromých. Záhy můžeme postihnout moravského markrabího Prokopa (zemřel 1405), jako vlastního organizátora operací. Zápisy např. přibližují údaje o útoku vedeném proti pánům z Rožumberka v letech 1399 až 1401 z Moravy.
Jedním z jeho nejznámějších vojenských vůdců je řemeslný válečník z té doby Jan Sokol z Lamberka. S nim pracuje řada pomocníků. Jejich opěrné body jsou nejen na Lamberku, ale i na tvrzích Heraltice (mezi Třebíčí a Jihlavou), Hobzí (u Znojma), tvrz Hrádek a na hradě Holoubek u Dalešic. Roty Sokolovy byly ve službě a žoldu markrabího Prokopa v boji s jeho bratrem Joštem (zemřel roku 1411) a jeho spojenci. K těm náležel především Král Zikmund a Jednota panská v Čechách. Tehdy došlo ke zpustošení statků biskupství olomouckého.
První zpráva o Janu Sokolovi z Lamberka se objevuje roku 1396, kdy svědčí v Březníku při donaci (věnování) majetku své švagrové, vdově po Jaroslavu z Lamberka. Roku 1399 zapisuje mu král Václav 300 kop a v prosinci 1400 mu daruje odúmrtí po všem království do sumy 300 kop. Za to má Sokol konat služby na hradě Vyšehradě. Z roku 1402 pochází odpověď Jana Sokola obci Nového Města Pražského, že se neujali uvězněného krále Václava. V prosinci 1403 mu dává král ves Horky a hrad Skalici u Kostelce v Čechách. V dubnu 1404 Sokol slibuje, aby se zbavil exkomikace (vyobcování z církve), že se již nikdy nedotkne nepřátelských statků kapitoly olomoucké, brněnské a kroměřížské.
Na přelomu 14. a 15. století se Jan Sokol podílel na řadě nájezdů, zejména s Albrechtem Bítovkým z Lichtenburku. Ve spojení s přáteli Jindřichem z Kunštátu a jeho bratrem Hynkem, zvaným Suchý čert, ovládli na řadu let velké oblasti jihozápadní Moravy, organizovali loupežné výpravy i na statky rožmberské a rakouské. V roce 1404 pomáhal Jan Sokol Hynku z Kunštátu chránit Znojmo před nájezdy vojsk vévody Albrechta a krále Zikmunda.
V květnu 1407 zmocňuje se Jan Sokol z Lamberka, nyní ve službě Joštově, města Lavy v Rakousku. Když se Rakušanům nepodařilo město osvobodit, došlo k jednání s Joštem a pravděpodobně s jeho souhlasem se dal Jan Sokol do služeb rakouského vévody Leopolda V. Tak uvítal vůdce loupežníků na svém dvoře, aby využil jeho vojenského talentu v boji s bratrem Albrechtem.
V roce 1410 se setkáváme s Janem Sokolem z Lamberka na dolní Visle, kde ve velkém zápase měřilo spojené Polsko a Litva síly s Řádem německých rytířů. Předpokládá se, že to byl Sokol z Lamberka, v té době již proslulý řemeslný válečník, který získal do služeb krále Vladislava Jagellonského řadu českých a moravských námezních vojáků, mezi nimi i Jana Žižku. Většina Čechů zaujala v polském šiku důležité místo. Sokol byl např. v tělesné stráži králově a velel českému pluku. Při velké bitvě 15. července 1410 u Grunwaldu, byla armáda Řádu německých rytířů poražena. Dne 23. září tvořili Sokol s Žižkou posádku hradu Radzina, který byl dobyt. Jan Sokol zemřel 28. září 1410 v Polsku, byl prý otráven. Sokolovi synové Mikuláš a Jaroslav byli z příkazu krále Vladislava vychováni v Krakově. Oba se potom účastnili husitských tažení a Mikuláš, někdejší hejtman Sirotků, byl iniciátorem přivolání Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko.
Ukazuje se, že v případě Sokolově nešlo pouze o „loupežníka“. Ve válečnících druhu Sokola musíme vidět především bojovníky služebné, žoldnéře z řemesla, kteří byli zvyklí měnit své pány. Ovšem vedli vojenská tažení tak, že mohli být zváni loupežníky. Ukazuje se také, že knížecí moc v té době byla proti vojenské zdatnosti bezohledných jedinců z velké nebo i drobné šlechty i proti jejich tlupám všeho druhu, nedostačující.
Prokázalo se také, že v nejbližším okolí Sokolově se nacházela i řada Němců. V jeho rotách se rekrutovali z těch, kteří byli doma pro zločiny nebo jiné viny stíháni, hledali útočiště v sousedství a ovšem hlavně v tovaryšstvech podobných těm, z nichž vyšli.
Tehdejší doba měla pro tyto činy jiná měřítka, než máme dnes my. Panoši té doby viděli v tlupách lapků pravděpodobně povinný úkon vojáka, jenž dal se najmout k určité službě. Byla-li pak soudobá vojna ne pouze rytířským soubojem, ale i šacováním, jímáním a loupeží, nemohlo být zásadně nečestným bojovat v tlupě loupežníků. Uplynulá doba se k tomuto stanovisku nehlásí jednomyslně, často odsuzuje jejich lupičský ráz, někdy přímo mluví jen o lotrech a lupičích a ne o vojácích.
(Jan Pekař – Žižka a jeho doba, díl II. str. 24–52)
